Kapitola 5.: Cesta do Pexeidru

!UPOZORNĚNÍ!: Není-li uvedeno jinak, všechny články jsou mé. Věnuji tomu svůj volný čas a úsilí. Pokud se rozhodnete kopírovat, zeptejte se mě a poté UVEĎTE ZDROJ (didi.infoblog.cz - Škola pro víly Magical fairies). Děkuji za pochopení.

    Vůně růží...Šeříku...

...Chlad... Sníh... Jsme na místě. Na nejjižnějším cípu Fairytails. Před námi je dlouhá cesta do Pexeidru. Na létání je zima. Už by tu měl být odvoz. Rozhlížím se. Nevidím nic jiného, než mlhu a sníh. Podle téhle zimy usuzuji, že ledovce v Eir asi netají. Naopak se zvětšují.

     Maminka ukázala do mlhy, kde jsme rozeznali obrysy jednorožců. Jdeme jim tedy kus naproti. Jedná se o ledovcové jednorožce. Rody z Pexeidru si jich pár ochočili, jinak žijí divoce v ledovcích.

     K jednomu jsem přistoupila a pohladila ho po lysině. Zařehtal a poklonil se. Poznali nás. K tatínkovi se jednorožec otočil zády a chtěl odejít. Pak se na něj znovu podíval, přistoupil a nechal se pohladit.

     „Můžeme?" zeptala se maminka. S tatínkem jsme naráz kývli. Pak jsme nasedli. Než se objevily první domy, urazili jsme dobrých deset kilometrů. Maminka vzdychla a kochala se výhledem na lesy a louky. Zde musíme jednorožce nechat. Počasí je na ně už moc teplé. Jsme na hranici Eir a Fairytails. Když vzhlédnete vzhůru, uvidíte rozprostírající se ledovcové hory. Zdají se být nekonečně vysoké. Zde nikdo nežije. Je tu pusto. Ale proč je toto místo tak strašně důležité, jak se pořád říká? Udržuje totiž teplotu ve vílím světě. Kdyby tu ty ledovce nebyly, nebyla by zima, ani led. A zimní víly by neměly práci. Udržují tvar a velikost ledovců. Kdyby se zvětšily, vílí svět by žil v temnotě a zimě. A to by mohlo přinést zkázu pro úrodu i smrt některým vílám.

     Dorazíme do první vesnice. S jednorožci jsme se zdrželi spíše u vody, kde domy nejsou. Je časné ráno, víly otevírají okna a vykukují z kamenných domků, nebo vyjdou na zahradu. Jakmile nás zahlédnou, pokloní se. Tady nás také znají. Všude nás znají. Kdykoli zpomalíme, zvou nás na čaj. S úsměvem odmítneme a pokračujeme letem v cestě.

    Podle vůně ryb, které se zde prodávají, jsme usoudili, že jsme v říši jménem Ora. Orou protékají tři řeky – navíc ji obklopuje moře – a tak je jasné, že zde bude nejlepší rybolov na světě. Zpomalíme u stánku se sušenými rybami.

    „Va-vaše veličenstvo…“ Zakoktal se prodavač, když nás uviděl a vypadal, že se asi za chvíli roztrhne, jak pobíhal sem a tam jen aby nám mohl nabídnout to nejlepší, co na stánku měl. Mně a tatínkovi pomalu tekly sliny, když jsme viděli tu krásnou sušenou tresku, maminka však mávla rukou.

    „Vezmeme si jen pár kousků. Kolik stojí devět sušených tresek?“

    „Dám vám je zdarma.“

     Maminka zakroutila hlavou a všimla si, že jeden kousek stojí půl perii. Pak natáhla ruku s dvanácti perriami (perria je měna v našem světě). Prodavači se rozzářily oči a nepřestal děkovat, dokud jsme nezmizeli z dohledu.

     Posadili jsme se na lavičku a každý jsme si vychutnávali výbornou rybu. Poté pokračujeme v cestě. S každým přiblížením se více těším.

     Jsme ve Fariyje. Moderní domy, víly stylově oblečené. Všude je to samý pegas, protože zde si ho mohou víly dovolit. Zde se nachází druhá nejbohatší vrstva obyvatel. Hned po Pexeidru. Fariyja se nachází v údolí mezi horami. Tím je tak krásná. Byla by i úrodná, kdyby se zde nestavilo.

     Mezitím, co jsem přemýšlela, co by se zde všechno dalo pěstovat, přiletěli jsme na místo. Konečně. Pexeidr. Říše na řece. Město za Zdí. U téhle zdi právě stojíme. Hlídá ji stráž. Neptají se nás, kdo jsme. Jen se na nás usmějí, přivítají nás, zavolají služebnictvo a nechají nám odnést věci. Pak nás vpustí dovnitř.