Kapitola 6.: Doma

  Letíme kolem sídel ostatních rodů. Služebnictvo se klaní, ale nikdo s námi příliš nemluví. Jen si hledí své práce.

  Sídlo Kelletů, které se nachází po pravé straně jako první u Zdi, se dnes neobvykle blýskne na slunci. Kdysi bylo celé z diamantů, dnes už je doplněno atrapami. Ostatně jako jiná sídla, která historie poznamenala. Nic nevydrží věčně. Ani tady.

  Lucianna, nejmladší z rodu Kelletů, seděla na lavičce u rybníčku a pozorovala zahradníka. Nad něčím přemýšlela, takže si nás nevšimla. Lucianna je jen o jednu zimu starší. Její vlasy jsou tmavé, skoro černé, ale krásně se v nich odráží slunce. Oči jí září jako fialově podsvícená lucerna a její pleť má stejnou barvu, jako to průzračné jezírko. Jeden by tu její krásu záviděl.

  O kus dál se tyčilo sídlo Falcon. Připomíná třikrát zvětšený dům nějaké čarodějnice. To asi kvůli těm střechám. Jsou nejšpičatější a nejvyšší v celém okolí a stěny jsou pokryté vzácným dřevem. Jeho barva je totiž vybledle zelená a má na sobě ornamenty ve zvláštních tvarech. Jejich sídlo odpovídá i povaze. Falconi jsou totiž nejbojovnější rod. Pocházejí z Warenowu, a tak je zde nemají moc v lásce. My se s nimi bavíme jen pokud se jedná o ekonomické záležitosti. Vesměs tedy pracovně.

  „S dovolením, letím!“

  Dotyčný, co letěl naproti a křičel, narazil právě do mě div jsem nespadla na zem, ale jen jsem se zatočila dokola a u toho vyvalila oči, jako kdyby mi měly vypadnout.

  „Moc se omlouvám,“ řekl, „mám strašně naspěch a-“ v tom se zarazil. Vlastě zarazila.

  „Lio!“ Vykřikla znovu a zvedla mě s objetím. Teď už ji poznávám i já. Ženu, která je jedna z nejdůležitějších osob v mém životě. Silva. Dcera ženy, jež zemřela. Žena muže, který ji miloval. Nikdo ale neví, co se s ním stalo. Nebo to všichni tají.

  Silva byla prý vyslána, aby nám šla naproti. A tak jsme si cestou mohly popovídat.

  „Všichni už na vás netrpělivě čekaj. Babička to zase počítá. Prej jste měli přiletět před pěti minutama. Teda, to bylo ještě předtím, než jsem vás objevila. Už to bude asi patnáct minut.“

  „Taková byla vždycky. Já nesměla nikdy přijít pozdě. Nejlépe jsem měla chodit tak o půl hodiny dříve,“ přidala se maminka do diskuse se smíchem.

  „A děda jí za to peskoval. Prej ať neplaší, že přijdete ještě dneska do půlnoci určitě,“ dodala Silva.

  „Tak to už asi musí pěkně šílet,“ odpověděla jsem. Všechny jsme se zasmály. Silva je obecně hodně upovídaná, ale dnes nepřestala mluvit celou cestu.

  Naše sídlo je úplně poslední. Sídlo rodu En-Ruyan. Rozprostírá se po celé zadní straně Zdi. Je bílé jako sníh a mramorové sloupy snad nikdy nezestárnou.

  „Vítejte zpět,“ přivítal nás vrátný s poklonou u prosklených dveří s bílým rámováním a znakem našeho rodu hned nad nimi. Vejdeme dovnitř a před námi se otevře dlouhá chodba s běhounem v krémové barvě a bílým krajkovým lemem. Strop je vysoký a nahoře jsou balkonky. Vidíme tedy víly-služebnice létat kolem.

  Na konci chodby je schodiště z obou stran. Vydáme se po levém nahoru. Silva a já následujeme služebnou, která nese mé věci, do mého pokoje.

  Uprostřed se nachází dvojlůžková postel s nebesy v bílé barvě. Zásuvka před postelí a velká šatní skříň s převlékárnou jsou taktéž bílé. Nábytek se vyjímá na vínových zdech. Velkým obloukovým oknem s šedivými závěsy, které však nic nezastíní, vniká světlo.

  Služebná odloží kufr u dveří.

  „Mohu pro vás ještě něco udělat, princezno?“ Zeptá se a narovná si sukni.

  „Ne, děkuji. Dám kdyžtak vědět.“

  Služebná kývne a odejde. Pak sebou hodím na postel a Silva si sedne na křeslo.